Překonat sám sebe a pomoci
V případě, že je někdo blízký v násilném vztahu, nemusí projevovat známky fyzického násilí. To už víme. Často se musíme proto spoléhat na náš instinkt, šestý smysl, který nám říká, že s naší kamarádkou, sestrou...není něco v pořádku.
Proč ale většina lidí neudělá nic, dokud není (někdy až příliš) pozdě? Ashley říká: “Není to o tom, že bychom nechtěli pomoci. Většina lidí je paralyzována strachem, rozporem. Zkrátka nevědí co říct či udělat, kdy a jak. Vychází to zejména z toho, že máme zažité, že takové věci se řeší doma v soukromí. Je pro nás zkrátka trapné vůbec přijít a zeptat se napřímo. Obvykle se pak zacyklíme do myšlenek typu `asi se mi to jenom zdá, jsem paranoidní, určitě to není tak špatné…`. Je potřeba překonat nepříjemný pocit z toho přijít a zeptat se `je všechno v pořádku?` nebo `mám o tebe strach`.”
Když už se ale podaří překonat ostych, často nastane problém v tom, že neumíme správně komunikovat své obavy a začneme útočit. Začít vyčítat, jaké chování se vám na partnerovi oběti nelíbí, nepomůže. Naopak. “Přirozeným instinktem konfrontovaného bude obhajovat násilníkovo chování a přejde do defenzivy. Mnohdy bývá nejlepší říct `všimnula jsem si, že ses změnila, že už se nevěnuješ svým zájmům / nepotkáváme se / chodíš pozdě do práce…` dá jí to prostor k tomu reflektovat na své chování a na to, jak se změnili v očích svých blízkých, a jak hluboce jsou pravděpodobně manipulováni.”
Nevzdávejte to
Není časté, že by hned první nastavení zrcadla, daná osoba přiznala, že má skutečný problém. Neexistuje přesný počet konfrontací, který by měl proběhnout. Jediná rada zní - nevzdávejte to. Nikdy. “Pro blízké je to hrozně frustrující. Většina lidí to zkrátka po nějaké době vzdá. Řekne si `dobře, už na to nemám, ona mě neposlouchá, chci jí jenom pomoct` a přetne veškeré styky. To je ale velká chyba. Oběť se tak stává ještě víc izolovanou a přichází o veškerou podporu z okolí. Téměř nikdo neodchází ihned. Statisticky se podaří opravdu odejít od násilníka až na sedmý až desátý pokus. Nejlepší je na toto téma přivést řeč jednou za čas, třikrát, čtyřikrát. Pokud oběť tvrdí, že je vše v pořádku, nenaléhejte. Buďte přítomni, vyslechněte ji, vytvořte jí bezpečnostní síť, aby v momentě, až se odhodlá opravdu odejít, měla o koho se opřít.”
Čím častěji a agresivněji budete toto téma do konverzace přinášet, tím více budete v druhé straně vyvolávat nechuť s vámi komunikovat, která povede až k tomu, že vás dříve či později odřízne. Potom se však naplní manipulátorův plán, aby byl jedinou osobou, která je oběti blízká a které může důvěřovat.
Vaše ruce budou svázané
Dá se však dělat něco navíc, než jenom to, že budete svému blízkému po boku? “Je toho jen velmi málo, co můžete vy, sami za sebe udělat. Buďte ostražití, pokud daná osoba začne vykazovat známky fyzického násilí. Pokud vidíte, že se násilník chová hrubě i na veřejnosti, můžete teoreticky zavolat policii. Jinak jsou vaše možnosti velice omezené. Pokud nedojde k napadení na veřejnosti, jsou vaše ruce svázané. Nezbývá, než zůstávat s obětí v kontaktu a dát jí případné rady, jaké má možnosti. Pokud ale není připravená odejit, nedonutíte ji. Není nic strašnějšího a smutnějšího, než být svědkem toho, že někdo milovaný se vám vzdaluje, prochází týráním, ale není schopen sám učinit krok k tomu, aby odešel.”
Sdílejte své obavy
“Z mých zkušeností není moudré spojit síly s přáteli či rodinou oběti a konfrontovat ji hromadně. Naopak to může vyvolat vlnu nenávisti, pocit zrady vůči dané osobě. Je ale rozumné se spojit s dalšími lidmi z jejího okolí a ověřit si své domněnky, sdílet obavy a navzájem se informovat. Více hlasů, pokud se ozývají postupně a v rozumné míře, ale mohou velmi pomoci. Ze své vlastní zkušenosti bych byla ráda, kdyby se někdo ozval. Jeden člověk by mě asi úplně nerozhodil, ale pokud by jich bylo více, asi bych nad svou situací přemýšlela víc a začala ji řešit dříve,” říká Ashley.
Tento článek vznikl ve spolupráci s NF Romany Pavelkové