Zamyšlení nad emancipací

Chceme být opravdu emancipované, nebo chceme mít doma samce, který vládne pevnou rukou, kladivem a ještě víte čím…? Pokud si mám odpovědět sama za sebe, já jako žena toužím po obojím a jistě nejsem jediná, a právě v tom tkví zásadní problém! Obě věci mít totiž nemůžeme, protože se navzájem vylučují. Není možné vydělávat balík peněz, umět posekat zahradu, přivrtat poličku, mít sex na jednu noc a myslet si, že to přitáhne právě toho pana „božského“. Nezávislost je přímá úměra závislosti. Jako nezávislá samostatná žena budete přitahovat muže, kteří budou závislí na Vás, nebo muže, kterým bude vyhovovat oddělený život a egoistický přístup ve vztahu. Pokud je opravdu to, co chcete, není co řešit. Ale pokud ne, je třeba něco změnit.

Je naprosto úžasné umět se o sebe postarat, sama bydlet, sama vyměnit žárovku… Ale je taky fajn sama sníst celou pizzu, sama jet na dovolenou, sama vychovávat dítě, sama usínat? A co teprve když jste nemocná? Zavoláte maminku, nebo si sama uvaříte čaj a slepičí polévku? Ať už si to přiznáme nebo ne, muži nemají zájem o emancipované kariéristky, jakými si často přejeme být, mají zájem o princezny, které mohou občas zachránit z věže. Aby muž byl mužem, musíme mu k tomu dát příležitost a prostor. Je až s podivem kolik mužů se v dnešní době bojí oslovit ženu, ať už je to v baru nebo na ulici. Muži mají panickou hrůzu z odmítnutí. Je to snad tím, že se už vedle nás cítí méněcenní a čekají, že je my oslovíme jako první? Není náš emancipovaný postoj, který říká, všechno zvládnu stejně dobře nebo ještě lépe než muž, vlastně proti nám? Občas mám pocit, že se emancipace zvrhla vzájemnou soutěž mezi mužem a ženou. Místo toho, abychom si nechaly otevřít dveře, spěcháme, abychom v nich byly první. Místo toho, abychom se nechaly pozvat na večeři, soutěžíme s mužem, kdo první vytáhne peněženku a kdo nechá větší „dýško“.

Je pravda, že muži často špatně snášejí úspěch svých žen a nedej bože, pokud by měla na výplatní pásce vyšší číslo než on. Je také pravda, že domácí práce berou jako samozřejmost a oběd, s kterým jste se dělala tři hodiny, zhltnou, aniž by poděkovali. Ale ruku na srdce dámy, kdo tyhle muže vychovával? Nebyl to nikdo jiný než zase ženy. Je třeba začít u našich synů, vybudovat u nich dostatečnou sebedůvěru a zároveň přirozený respekt k ženám.

Dejme mužům příležitost a prostor. Jediné, co stačí udělat, je ukázat jim, jak moc jsou nepostradatelní. Když všechno zvládneme samy, co budou dělat muži? Nic? Neusnadňujeme jim tak trochu život? Proč čas od času nepředstírat, že si neumíme vyměnit žárovku, nebo že ty šaty od Valentina bychom si nikdy nemohly samy dovolit. Najednou třeba zjistíte, že váš partner je stále ten stejný samec, s kterým jste se kdysi seznámila.

Jaká situace je vám milejší? Když jdete s partnerem ven, on vás upozorní, že je venku chladno, ale vám se ten starý svetr přes nové šaty vůbec nehodí. Venku je vám opravdu zima. Muž, který se s vámi cítí méněcenně, řekne jen: „Já jsem Ti to říkal“. Muž, který má prostor, využije příležitosti, neřekne nic a přehodí vám přes ramena své sako. Dopřejeme občas mužům „falešný“ pocit převahy, abychom si mohly lépe vychutnat svou nezávislost...

Tereza B.